Euro na rozcestí

Ačkoliv to zní jako neustále se opakující klišé, je nesporným faktem, že Evropská unie a zejména její ekonomická integrace stojí na velkém rozcestí. Jen si dejme pozor, aby se tato fráze nepřecenovala a aby se v zápalu diskuze a rozhořčení nezapomnělo na to podstatné

Od přístupu k euru v roce 1999 se na tento moment čekalo a kdo to nečekal, ten byl jednoduše naivní. Evropská integrace není stabilní stav, už slovo integrace napovídá, že se jedná o dynamický proces a jako takový byl svými architekty plánován. Obecně se očekávalo, že až přijde větší náraz, bude se řešit hlubší integrací.

Nyní přišel první reálný tvrdý náraz, při kterém se rozhodne, jak to s integrací dopadne. A dopadnout to může všelijak. Jak je vidět, Evropa začíná být výrazně rozdělená a návrhy na řešení dluhové krize přicházejí pozdě a jsou značně diskutabilní.

Dokud Evropská unie utěšeně rostla (a tím rychleji i nově přistoupivší státy jako Slovensko), málokoho napadlo, že by mohl přijít problém. A pokud ano, byl ostrakizován za provokatéra či populistu (typicky Václav Klaus, který ovšem provokatér a populista bezesporu je). Politici se předháněli, kdo dříve na euro přistoupí a kdo bude větší euro-optimista. V zápalu euforie se jaksi zapomnělo, že byly nastaveny určité parametry, které je třeba v zájmu udržitelnosti dodržovat. Nutno podotknout, že Řecko není zdaleka jediné, kdo tyto kritéria přestal dodržovat, a proto zní rozhořčené projevy o morálním hazardu či socializaci nákladů z úst francouzských či německých politiků přinejmenším úsměvně.

Je otázka co dál. Z úst ekonomů je slyšet široká škála návrhů, kterým málokdo rozumí, za to na ně každý má názor.  Typickým příkladem je ESFS neboli euroval, díky kterému padla slovenská vláda. Do takových spekulací se já pouštět nebudu a spíše se přesunu k té politické rovině.  Oklikou se tedy vracím zpět na začátek, když tvrdím, že Evropa je na rozcestí. Jenže jaké je to rozcestí? Především to není rozcestí ideologické. Čas na formulaci cílů a dlouhodobých strategií projektu společné měny je přeci již dávno za námi. A jsem si jistý, že dokud nepřijde jiný dlouhodobý cíl s odlišnými strategiemi, je určitě lepší držet se cílů promyšlených. Tím více, pokud si uvědomíme, nakolik rozsáhlým projektem euro je. Každá firma, domácnost i jakákoliv jiná instituce v eurozóně má svůj euro-plán, ale „záložní plán“ nemá (a ani nemůže mít, dokud nebude formulován elitami) prakticky nikdo. Ale jaké je to tedy rozcestí? Dá se říci, že zdaleka nejdůležitější je ve smyslu vzájemné komunikace a kontroly. Příčinou dluhové krize není euro, jak se často dozvídáme v médiích, euro je jen papír. Příčinou není špatná měnová politika ECB ani „přílišná vzájemná provázanost“ ekonomik. Pravou příčinou je nedodržování pravidel, na nichž se členské státy předem dohodly a z toho vzniklá nezodpovědnost.  Neselhalo euro, selhalo jeho řízení.

Pro začátek by tedy stačilo stabilizovat situaci a následně se zasadit o striktní dodržování daných pravidel. Stabilizace se jeví jako mimořádně důležitá. Pokud se k tomu časem přidá další dlouhodobý cíl či strategie, určitě nejsem proti, ale pod podmínkou propracovanosti a neukvapenosti.