Chudý sever proti bohatému jihu?

Na začátku dubna prolétl mediálním světem šokující titulek: Němci, kteří největší měrou platí průšvihy po celé eurozóně, jsou z celé eurozóny nejchudší. A ukázala to studie srovnávající bohatství domácností na vzorku 62 tisíc respondentů, a to z velmi důvěryhodného zdroje – Evropské centrální banky. Byly titulky oprávněné? Nebo jde spíše o novinářskou bublinu, která nemá s realitou příliš mnoho společného?

Při čtení závěrů studie Evropské centrální banky a hlavně jejich interpretací nás nemohla nenapadnout nesmrtelná hláška britského expremiéra Benjamina Disraeliho: "Existují tři druhy lží: lži, zatracené lži a statistiky." Tím rozhodně nechceme zpochybňovat kredibilitu evropské měnové autority, nicméně při čtení statistiky nesmíme zapomínat na selský rozum.

Sami autoři studie vědí, že vypovídající hodnota mezinárodního srovnání studie je omezená. Všimněme si, že v tiskové zprávě prezentující výsledky není rozdíl v bohatství severních a jižních států vůbec zmíněn. Studie není toliko komparací absolutního bohatství domácností, jako spíše analýzou struktury majetku domácností a jejich vývoje v čase. Táže se, jakou část z majetku domácností tvoří nemovitosti, kolik si domácnosti v různých zemích ukládají do finančních aktiv nebo jak jsou domácnosti zadlužené. Šokující titulky jsou v textu studie reprezentovány jednou tabulkou na konci více než 100 stránkové studie. 

	Medián	Průměr
Lucembursko	397,8	710,1
Kypr	266,9	670,9
Malta	215,9	366,0
Belgie	206,2	338,6
Španělsko	182,7	291,4
Itálie	173,5	275,2
Francie	115,8	233,4
Nizozemí	103,6	170,2
Řecko	101,9	147,8
Slovinsko	100,7	148,7
Finsko	85,8	161,5
Rakousko	76,4	265,0
Portugalsko	75,2	152,9
Slovensko	61,2	79,7
Německo	51,4	195,2

Jsou tedy Němci (či představitelé "severní Evropy") skutečně chudší než jejich jižní sousedé? Bohatství národa a jeho občanů není jen o statistice v kolonce drženého majetku (po očištění o dluhy) domácnostmi. Vhodnější ukazatel - jak upozorňují ekonomové Paul De Grauwe a Yuemei Ji - je "čistý investiční majetek (net capital stock)" per capita, kde kromě majetku domácností, privátní korporátní sféry patří i majetky veřejného sektoru. A v tomto ukazateli pochopitelně (a správně) vítězí bohatý sever EU nad chudým jihem.

Pokud je v dané zemi vyspělý a rozšířený trh nájemním bydlením (a to je spíše příznakem bohatších zemí), není takový tlak na pořizování si vlastních domů, které tvoří hlavní část majetku domácností v průzkumu ECB. Ze studie jednoznačně vyplývá, že německé a rakouské domácnosti žijí častěji v nájemních bytech, než jejich jižní protějšky. Znamená to, že jsou bohatší? Nikoliv, vyplývá z toho jediné – německé nemovitosti jsou častěji než domácnostmi vlastněny firmami a veřejným sektorem. Na druhou stranu Němci a spol. více času utrácí za služby a podobné požitky, které se z definičních důvodů do průzkumu ECB nedostaly. Jak by asi dopadla statistika účastníků plaveb kolem světa dle jednotlivých národností?

Statistika "bohatství" domácností v dané studii vychází zejména z vlastnictví nemovitostí a jejich cen. Nafouknutí realitní bubliny pak vede ke statistickému bohatnutí domácností v dané zemi. Toto významně ovlivnilo pozici španělských domácností (v mediánovém vyjádření 5. nejbohatší), kde byl průzkum proveden v roce 2008, tedy těsně po splasknutí realitní bubliny.

Výsledky ovlivnila i podoba domácností - čím více v průměrné domácnosti bude žít obyvatel, tím bude jako celek bohatší. Zatímco ve Finsku, Německu a Rakousku v průměrné domácnosti žilo jen těsně přes 2 obyvatele, bohatství jižanských domácností se dělí mezi více osob; průměrná kyperská domácnost je o 35 % větší než německá. Zhruba 40 % německých domácností má pouze jednoho člena.

Dále můžeme úspěšně polemizovat i s výsledkem mediánové domácnosti (německá na posledním místě) a průměrné domácnosti (německá uprostřed žebříčku). Z poměru průměru a mediánu vyplývá poměrně vysoká nerovnost majetku v německých domácnostech.

Přestaňme ale studovat co ve studii je – mnohem důležitější pro pochopení její omezené vypovídající schopnosti je to, co v ní není. Problémem je bez pochyb absence penzí. Německé domácnosti se mohou s vysokou pravděpodobností těšit na vyšší důchod, než domácnosti na jihu Evropy. Studie zahrnuje pouze privátní pilíř důchodového systému – tedy čistě soukromé investice domácností.

Otázkou, kterou studie ze své podstaty vůbec neřeší je, na co domácnosti svůj majetek používají. Je nabíledni, že úroveň veřejných služeb je v severských státech podstatně vyšší než ve státech na jihu Evropy. Úroveň veřejného školství, sociálních služeb, ale i infrastruktury či již dříve zmíněných penzí je na severu výrazně rozvinutější a místní domácnosti za ně tedy nemusí platit.

Čísla o mediánu či průměru výše bohatství domácností také neříká nic o jeho likviditě. Je určitě zajímavé, že 40 % kyperských domácností vlastní 2 nemovitosti. Nic to ale neříká o tom, k čemu jim jsou a jak rychle je možné je zpeněžit. Tomu můžou bránit nejen problémy s likviditou trhu, ale také tradice. Je možné, že na jihu existuje pravidlo „Babiččin dům se prostě neprodává“. 

Začali jsme citátem, skončeme citátem, tentokrát přisuzovaný dalšímu britskému expremiérovi Winstonu Churchillovi: "Nevěřím žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval“.

Psáno s Janem Jedličkou pro květnový Měsíčník EU aktualit České spořitelny. Máte-li zájem o pravidelné zprávy z dění v Evropské unii, neváhejte nám napsat na e-mail [e-mail]