Hledání nového paradigmatu

Tento článek byl napsán jako příspěvek do Debaty Jana Macháčka:  http://ceskapozice.lidovky.cz/debata-jana-machacka-ma-makroekonomika-budoucnost-f7y-/debata-jana-machacka.aspx?c=A150415_103755_machackova-debata_lube

Jakkoliv si to možná někteří ekonomové nepřiznávají, makroekonomické teorie je třeba vždy vnímat v kontextu okolností, ve kterých vznikly – keynesiánství je reakcí na Velkou depresi, monetarismus je zase reakcí na krizi keynesiánství a slabé ekonomické výsledky v 70. letech. Obrovskou roli hrají také technologické možnosti – zatímco na začátku minulého století by nikoho ani nenapadlo zkoumat agregátní veličiny, protože prostě nebyly k dispozici, dnes si každý student může nakalibrovat svůj vlastní DSGE model.

To neznamená, že Keynes již dnes nemá co říci – znamená to ale, že ho musíme brát s rezervou. Nejdůležitější poznatek ovšem je, že s rezerovou musíme brát úplně každou ekonomickou teorii – zatím to nevypadá, že bychom dokázali dokonale popsat ekonomické rozhodování.

Ty nelinearity...

Cimrmanovsky by se dal vývoj makroekonomie rozdělit do dvou střídajících se fází: fázi očekávání a fázi zklamání. Když technologický vývoj umožnil používání složitých ekonometrických modelů, ekonomové se do toho s chutí pustili a v 60. letech jsme byli svědky dynamického rozvoje obrovských modelů pracujících s agregátními a hlavně minulými daty.

Chvíli to fungovalo, ekonomové byli nadšení, a to až do chvíle, kdy se modely rozsypaly při první významné „nelinearitě“ – ropné krizi. Fáze očekávání byla vystřídána vystřízlivěním a poznatkem Roberta Lucase, že makroekonomie není věda sama o sobě – aby mohla fungovat, musí být postavena na mikroekonomických základech a musí být „forward looking“; v minulosti se ekonomická budoucnost najít jednoduše nedá.

Podobně důležitá „nelinearita“ se naplno projevila v roce 2008 a s jejími důsledky se střetáváme dodnes. Naplno se ukázalo, že představa o vývoji ekonomiky jako stabilně rostoucího fundamentu, který je čas od času vyrušen vnějším šokem, je z dlouhodobého hlediska naprosto neudržitelná – některé šoky přicházejí zevnitř. Nutno podotknout, že ty nejhorší krize za posledních 20 let byly takřka bez výjimky endogenní (tedy způsobeny faktory zevnitř ekonomiky) – kromě současné finanční krize zmiňme asijskou krizi či dot-com bublinu.

Zvítězí komplexita?

Z toho důvodu (zde je třeba znovu připomenout, že také z důvodu technologického pokroku – průměrný doktorand ekonomické teorie obstojně zvládá programování) dnes ekonomie hledá nové paradigma a já doufám, že ho alespoň částečně nalezne v takzvané komplexitě. Ta vidí ekonomický vývoj jako výsledek drobných interakcí mezi nejrůzněji charakterizovanými aktéry – firmami, jednotlivci, vládami –, z nichž každý má různé motivace: Heterogenous Agents Models. Nejdůležitější je, že v tomto nastavení nemusím mít pouze jeden druh firmy (jednotlivce atd.), ale třeba sto.

Za zmínku stojí také posun ve vnímání inovací. Zatímco v minulých dekádách byly inovace pokládány za spíše vedlejší produkt ekonomického růstu (přinejmenším ve způsobu vytváření ekonomických modelů), dnes se jim pomalu daří dostát zaslouženého uznání jako hlavního motoru ekonomiky. Netřeba ekonomy vinit z hlouposti – inovace je především velmi obtížné metodologicky uchopit, mají totiž pro nás poměrně nepříjemné vlastnosti: jsou z povahy věci nepředvídatelné.

Troufám si také předvídat, že se v budoucnosti nedočkáme jen výrazné změny v teorii jako takové, ale také podstatné změny ve způsobu práce ekonomů. Mluvím o jakési „demokratizaci“ ekonomického předpovídání – ekonomické modelování nemusí v budoucnosti fungovat centralizovaně. Představa, že každý ekonom (nebo skupina ekonomů) obsluhuje svůj vlastní model a je jeho pánem, může být v době open source technologií přežitek a v příštích letech se můžeme dočkat jakési „wikipedie“ ekonomických modelů.

Vstupujeme nyní do další fáze očekávání, tak se snažme, aby případné zklamání či vystřízlivění bylo co nejmenší.